Po státnicích

6. července 2018 v 13:32
Mám na sebe vztek. Bíle zafačovaná ruka je smutnou vzpomínkou, že jsem se opět nechala unést emocemi. Ptáte se, jakže to tenkrát bylo?
To bylo tak, měla jsem den postátnicích a měla jsem taky vztek. Vztek na rodiče, že přešli mé úspěšně splněné státnice mávnutím ruky. Ale hlavně vztek na něj. Že je tak perfektní. Že má z obhajoby i posudků za jedna, A já, která nedělá nic jiného, než se učí - za dva. A tak jsem šla běhat. V devět večer. Na začátek jsem si dala pár koleček a pak jsem postupně zrychlovala. Asi po hodině jsem se rozhodla vrátit domů, cestou jsem se neovládla a začala na něj sprostě nadávat. Mířila jsem zrovna ke kopci, ke známému kopci, který běhám často a pocítila jsem hroznou úlevu. Dovolila jsem si na chvíli zavřít oči. Najednou cítím jak se má tvář přibližuje k rozpálenému chodníku. Instiktivně před sebe natáhnu ruce. Prásk. rychle se zvedám, necítím žádnou bolest a rozhodnu se běžet dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sakamakiya Sakamakiya | Web | 6. července 2018 v 13:56 | Reagovat

To mne mrzí

2 karolinapise karolinapise | 7. července 2018 v 0:16 | Reagovat

[1]: Díky, no už jen 9 dnů a sádra bude pryč. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama