Červenec 2018

Kdyby šel vrátit čas

7. července 2018 v 17:34
Co by se stalo, kdyby šel vrátit čas? No, probíhalo by to asi zhruba takhle: Sedím si takhle na fakultě a přemýšlím, kolik dnů ještě zbývá do zkoušek. Když v tom mě pozdraví kamarádka. Ale není sama. Vedle ní stojí kluk, usmívá se na mě. Kamaádka mi ho představí, potřeseme si rukami. Jakmile se naše ruce dotknou, projede mnou elektřina, až se zachvěju. "Nechceš s námi nma oběd?! říká ten kluk. Zamyslím se. Ano, strašně moc chci a taky jdu.
...
o rok pozdějí

Zrovna, když nevím co budu o prázdninách dělat pípne mi zpráva od něj. Ahoj, nechtěla bys na Rolling stones? Je to tuhle středu v Letňanech, tak to aspoň nebudeš mít daleko. Usměju se, nemám je moc v lásce, ale sáhněme si na srce: kdo by němel rád I ca't get no satisfaction? !Strašně ráda, budu se těšit! odepíšu. Čekám co odepíše. Přijde mi to jako několik let, než se nakonec ty tři tečky zastaví a na obrazovce mého telefonu se objeví: supr, taky se těším. Rozbuší se mi srdce.

Po státnicích

6. července 2018 v 13:32
Mám na sebe vztek. Bíle zafačovaná ruka je smutnou vzpomínkou, že jsem se opět nechala unést emocemi. Ptáte se, jakže to tenkrát bylo?
To bylo tak, měla jsem den postátnicích a měla jsem taky vztek. Vztek na rodiče, že přešli mé úspěšně splněné státnice mávnutím ruky. Ale hlavně vztek na něj. Že je tak perfektní. Že má z obhajoby i posudků za jedna, A já, která nedělá nic jiného, než se učí - za dva. A tak jsem šla běhat. V devět večer. Na začátek jsem si dala pár koleček a pak jsem postupně zrychlovala. Asi po hodině jsem se rozhodla vrátit domů, cestou jsem se neovládla a začala na něj sprostě nadávat. Mířila jsem zrovna ke kopci, ke známému kopci, který běhám často a pocítila jsem hroznou úlevu. Dovolila jsem si na chvíli zavřít oči. Najednou cítím jak se má tvář přibližuje k rozpálenému chodníku. Instiktivně před sebe natáhnu ruce. Prásk. rychle se zvedám, necítím žádnou bolest a rozhodnu se běžet dál.

Cesta

6. července 2018 v 13:18
6:30, čas, který nelítostně připomíná krutou pravdu - dneska mám zkoušku. Neopatrně vstanu a zatočí se mi hlava. "Dneska ho uvidím" pomyslím si. "Ne, ne, ne, Karolíno. Tohle sis přece zakázala." Potřesu hlavou jako by snad ty myšlenky šly vytřepat. Přesouvám do koupelny a po ranní hygieně se běžím nasnídat. Nemám ani minutu navíc, takže se rozhoduju pro ovesné vločky zalité mlékem. Rychle žvýkám a snažím se zahnat nevolnost, která se mi pomalu usídluje v břiše. Po pár minutách už ale vyrážím z domu. Je 6:45, cesta, ač krátká, pořád trvá celkem hodinu a já nemám času nazbyt.
Když se konečně dostanu k zástávce škkolního autobusu, rozhodnu se vytáhnot si poznámky a naučenou látku si zopakovat. Principy výživy rostlin. Usměju se pro sebe. Nikdy bych si nepomyslila, že se tohle budu kdy učit. Ale protože vidím přijíždět autobus, tyto myšlenky mě rychle opustí. V autobus je narvano až k prasknutí. Nastupuju a a rozhlížím se, jestli bych nenašla nějaké místo k sezení, když v tom ho spatřím. Stojí tam a přidržuje se madla. Jeho tvář vždycky uvolněná, teď upřeně hledí do papírů. Mírně se mračí. Na sobě má černý oblek a v ruce drží oprýskaný kufr. "Ahoj" pozdravím ho.

2. patro

6. července 2018 v 12:48
Sedím v druhém patře naší fakulty. Před sebou mám otevřený sešit a usilovně se snažím vyřešit příklad, který nám zadal profesor Toxikologie. V uších mi hrají One republic a začíná mě bolet hlava. Vždyť včera jsem strávila v laborce skoro 10 hodin. 10 dlouhých hodin navažování, pipetování a přípravou misek na další den. Ale nestěžuju si, platí mi dobře a s kolegyněmi jakž takž taky vycházím.
Zrovna když přemýšlím, že toho nechám, uvidím na schodech přicházet postavu. Roztřesou se mi kolena a srdce mě přestane poslouchat. Je to on. Nevím, co se to se mnou děje. Vždycky se mi přece líbili kluci s vysportovanou postavou. Ale tu dotyčný nemá ani zdaleka. Na vyhublé postavě nelze spatřit ani náznak svalů. A přece mě dokáže vyvést z míry na tolik, že se nestačím divit. "Ahoj". Jeho hlas, mírně zhrublý, mi způsobí v břiše motýly. Odpovídám plaše na pozdrav a křečovitě se snažím soustředit se na sešit ležící přede mnou. "Toxikologie?" zeptá se. Mírně kývnu hlavou a dál předstírám zájem o sešit. Moje písmo, vždycky tak úhledné, se vzápětí slívá v jednu velkou skrvnu. "Vůbec tomu nerozumím" zamumlám. On se na mě zvědavě podívá, mírně nakloní hlavu na stranu. "Čemu?"